K etikoterapii jsem se nedostal proto, že bych hledal další terapeutickou metodu. Hledal jsem pravdu. Takovou, která se nemění podle okolností ani podle toho, co je zrovna pohodlné slyšet.
Při tomto hledání jsem narazil na dílo Karla Weinfurtera. Jeho pohled na člověka a vnitřní život mě přivedl k Ctiboru Bezděkovi a k etikoterapii. Právě tady jsem našel přístup, který mi dával hluboký smysl. Přístup, který bere pravdu vážně – ne jako názor nebo filozofii, ale jako něco, co člověk poznává především tím, jak žije. A jsem poctěn, že jsem stihl ještě předání základů Vladimírem Vogeltanzem
Od té doby etikoterapii nevnímám jako techniku ani jako soubor pouček. Je to způsob, jak se dívat na život. Učí mě zastavit se u věcí, které bolí, místo abych je co nejrychleji obešel. Učí mě ptát se, co mi moje vztahy, emoce nebo opakující se situace říkají o mně samotném.
Neznamená to, že za všechno můžeme sami nebo že na každou otázku existuje jednoduchá odpověď. Věřím ale, že každá životní situace v sobě může nést důležitou informaci. A když jí porozumíme, často se změní nejen náš pohled na problém, ale i způsob, jakým dál žijeme.
Právě s tímto pohledem pracuji i při setkáních s klienty. Nehledáme viníka ani rychlé recepty. Společně hledáme souvislosti, které mohou vést k většímu porozumění sobě samému.